Povídky

Osud

28. června 2012 v 7:00 | Aredhel

Dívka si pomalu a docela nejistě sedala na koně. Neměla ani ponětí o tom, že na koně se musí s přilbou. Koní se vždycky bála, ale tentokrát se chtěla překonat. Byla to sázka… říkala si. Nesmím to vzdát. V sedle seděla poprvé, koně pro ni byli docela cizí. Poblíž nebyl nikdo, kdo by jí koně vedl nebo ji alespoň zkontroloval, na vše byla sama. Měla strach. Cítila, že není něco v pořádku. Nevěděla vůbec nic o klusu ani ničem podobném, o koních nic nevěděla. Ale dokázala vycítit, že se nebojí jen ona sama.

Je to osud. Když se mi něco stane, nebude to moje vina… opakovala si neustále pro sebe.
Najednou přišel ten osudový okamžik. Okamžik, který šel vyléčit, ale pro dívku znamenal dva měsíce prázdnin potřeby naprostého klidu. Dívka si nevšimla ničeho, čeho by se její kůň mohl polekat, ale přesto se to stalo. Kůň se něčeho lekl, zaklopýtal a dívku smetl na drsnou štěrkovou zem. Dívka upadla na pravou ruku a ucítila nepřekonatelnou bolest, jakou ještě nikdy necítila.

Chvíli jen tak ležela na zemi s krvavými odřeninami, příšernou bolestí na pravém zápěstí a na hlavě. Ještě nikdy neměla něco zlomené, nikdy neměla otřes mozku a nikdy nebyla v nemocnici. Z každé odřeniny ale vytékal dlouhý pramen krve a dívka pomalu začala chápat, že se do nemocnice brzy podívá.

Dívka byla sama. Nebyl nikdo, kdo by jí pomohl nebo alespoň zavolal záchranku. Neměla ani mobil. Byla asi uprostřed lesa a nemohla se postavit. Její kůň už také utekl pryč. Začínalo se stmívat a dívce pomalu docházelo, že tohle je její konec. Že pokud nezemře vykrvácením, zemře tou neskutečnou bolestí přicházející z hlavy a pravé ruky. Navíc šance, že by se někdo večer jen tak procházel hlubokým lesem byla neskutečně malá a ani nevěděla o svých "kamarádech", se kterými uskutečňovala sázku. Z dívčiných blankytně modrých očích vyplouvala kapička slz za kapičkou. Nevěděla, co dál.

Už nebude nic. Vím to.

Pomalu už zavírala své oči, s touhou, že zemře ve spánku. Když tu ale uviděla několik postav. Nemohla si uvědomit, kdo to je, ale věděla, že je zná. Byl s nimi i její kůň. Je chytrý, ten kůň… pomyslela si. Přišel pro ně. Vycítil, že mi není dobře. Lidé zavolali záchranku a přenesli ji na velkou, travnatou pastvinu.


Pak už se probrala až v nemocnici, po těle měla plno obvazů, na rukou sádru. Ale hlavně kolem ní stál hlouček kamarádů, kteří ji zachránili a milující rodiny, které si vážila nejvíc.
 
 

Reklama
TOPlist